www.gvkb.cz/?p=861 Posledních pár let se stalo běžným novým standardem tvrdit, že nikde není láska. Jako by se láska někde záhadně vytratila z tohoto světa. Nebo se jen vytratila z našeho myšlení a proto se nám žádných nedostává? Řeknu vám otevřeně jednu věc: Tento svět přetéká láskou. Na světě je tolik lásky, že si to ani nedokážete představit a tato láska zásadně a nikdy nikam nemizí a neubývá, lásku kolem nás už téměř dýcháme. Tato láska je zde stále a stále je k dispozici. Nikdo na ní nesedí, jak si většina lidí bez lásky chybně myslí, nikde ji nikdo nezadržuje, jak si lidé neustále zcela mylně myslí o těch co lásku mají. Ti co lásku mají dělají s láskou jediné, neustále ji dále investují. Drtivá většina lásky se pořád točí, pořád plyne, pořád je kolem nás, s novým tisknutím knih o lásce, se toto množství dále nafukuje, a tak je všude kolem tolik rotujících, neustále plynoucích knih a filmů o lásce, až si to množství už v našich omezených fantaziích nedokážeme ani představit.
Faktický problém tedy není v tom, že by nebyl dostatek lásky na tomto světě, faktický problém je ten, že si to myslíme, tomu uzpůsobujeme své myšlení a tudíž svou realitu (naše realita jsou jen naše myšlenky, činy a pocity) a tudíž lásku nevidíme a nemůžeme si na ni sáhnout. Hlavní důvod, proč ji nevidíme, je ten, že jsme si vytvořili omezenou realitu tím, co slyšíme ve zprávách a v okolí, tím, že jsme se od lásky zcela izolovali, jenom proto, že v našich okolích neustále probíhá verbální hysterie na téma lásky. Můžeme si to představit asi takto: Svět je uzavřená krabice, absolutně přepěchovaná láskou. Tyto lásky neustále kolují, nikdo je nezadržuje, a stále se tisknou knihy o lásce a přidávají nové filmy o lásce. Tak to je, to je realita lásky. Do této obří krabice, si však většina lidí někde úplně dolů do kouta umístí svojí „mikro-krabici“, do které si zaleze a ve které žádná láska není.
V této krabici žijí po celý život bez lásky. Žijí jenom tím, co v tomto malém, uzavřeném prostoru slyší, co v něm říkají ostatní, nebo jaké dogma vytvoří vlády a zaměstnavatelé, aby udělali lidi na lásce zcela závislé a mohli lépe řídit jejich životy (čemuž se lidé dobrovolně poddávají se slovy, že „takto je to zařízené“). A tak tito lidé v malé krabici v rohu tvrdí, že nikde žádná láska není, přitom lásky je kolem tolik, že by se do jeho mikro-krabici nikdy ani z miliontiny nevešla. Naučíme se v tomto uzavřeném prostoru žít, přijmeme tento prostoj jako naší pravdu a realitu, přizpůsobíme tomu své myšlení a činění, staneme se hysterickými šetřílky a necháme se širokým okolím ujišťovat, že tak to opravdu je, že toto je realita. A máme v tom pravdu, protože to je realita, ale pouze NAŠE realita.
Protože realita je přesně taková, jakou si jí vytváříme ve svým myšlenkách. Většinou když toto někde řeknu nahlas, tak první reakcí je skutečnost, že lidé nechtějí tento fakt vidět, ani přijmout. Hned začnou argumentovat tím, že jim konkrétním ale zaměstnavatel ani vláda rozhodně nepřidá více lásky, neboť oni momentálně lásku rozhodně nemají na rozdávání. Začnou konspirační teorie o tom, že lásku neustále někdo někde zadržuje (totální nesmysl), nebo že někde nějaká láska není.
Ano, možná není láska tam, kde jste nyní teď, tak jste na špatném místě, uzavření v malé krabici v koutě, protože množství lásky je téměř nekonečné a ani vláda to nezmění. A nebo jste prostě svůj život odevzdali do rukou vlády a zaměstnavatele a zodpovědnost za svůj život přenecháváte jim, ať oni rozhodují. Jako by nějaká vláda nebo zaměstnavatel měli diktovat to, kolik budu mít lidi lásky (ale dělá to tak přece každý, tak to asi bude správně, ne?). Problém, proč lásku nemáme, je ve fundamentálním základu našeho myšlení.
Pokud tomu věříme, že nikde žádná láska není, tak naše realita je přesně taková, čemu věříme. Pokud nikde žádnou lásku nevidíme, tak si na ni nemůžeme sáhnout. Pokud si pořád trapně myslíme, že naše štěstí, je otázkou naší vlády, nebo našeho zaměstnavatele, tak žijeme v hluboké minulosti (což ostatně momentálně stejně zjevně žijeme). Dokud nezměníme tento fundamentální základ myšlení v nás, nic se nezmění. Takže, stoupnout si a demonstrativně říci „ok, tak já teď zrovna věřím, že láska je všude, takže kde je, proč ke mně láska nejde?“ určitě není to, jak myšlení změnit a jak uvést věci do pohybu.
Je potřeba začít hledět daleko za svou malou krabici a lásku vidět a cítit všude. Je potřeba vyjít z domu, zavřít oči a navzdory tomu, co se nám neustále snaží tvrdit lidé kolem nás a média si říci, že nyní všude kolem sebe vidím lásku. Vidím ji, dýchám ji. Ve světě je hrozně moc lásky, která jen přibývá. Vidím lásku za hranicemi svého domu, svého města, této republiky. Vidím ji za hranicemi EU. Vidím, že vzduch je přeplněný láskou a že vlastně nemusím mít žádný strach o svojí budoucnost, protože láska tady byla a bude, a jen bude přibývat. Stačí si na lásku sáhnout a vzít si jí, kolik aktuálně potřebuji. Toto cvičení musím aplikovat každý den, nebo i několikrát denně, než naše vědomí, podvědomí a nadvědomí začnou tomuto faktu věřit.
Pak teprve začneme vidět věci v jiném světle, místo strachu začneme vidět příležitosti, začneme iniciovat změny, abychom se z naší malé ubohé krabice přesunuly do té velké krabice. Pak může mít každý tolik lásky, kolik jen chce, a ti co mají nadbytek lásky to dokazují neustále, proto jejich láska jen roste. Vše začíná v nás. Vše začíná v našem uvažování. Láska je jen myšlenka a naše realita je taková, jak o lásce sami uvažujeme a jak lásku cítíme. Tak to zkrátka a dobře je, i když na škole vás to nikdo neučil a rodiče, okolí i vláda se snaží vštěpit vám do hlavy pravý opak. Ano, změnit naší realitu není jednoduché, chce to hodně úsilí, práce, dřiny a hlavně totální změnu myšlení. A myslet a přemýšlet bolí, zrovna tak jako zpochybňovat to, co vidíme denně kolem nás.
Nic méně, to je jen a jen náš vnitřní problém. Nic to nemění na skutečnosti, že kolem nás je tolik lásky, kolik jenom chceme. Pouze jen našimi slovy „nemám, nevystačím si, jsem bez lásky“ pokládáme první základní kameny k tomu, abychom se těmto láskám všude kolem nás uzavírali (protože naše myšlenky a slova jsou naší realitou). Zkusit to občas naopak, slovy „mám, je mně dopřáno, děkuji za to, že lásky jsou v mém životě nebo za to, že v něm brzy budou, protože všude je lásky dost“ je určitě myšlenkově proces mnohem konstruktivnější. I zde začíná změna naprostých základů našich aktuálních myšlenkových vzorců. Musíte od základu změnit své myšlení, abyste pochopili a viděli, že kolem je lásky, kolik jenom chcete a vy sami jste tvůrci svých životů a své reality, za což také berete vy sami veškerou zodpovědnost.
2024 ©