Ani ve snu mě nenapadlo, že tento můj výtvor na pokračování bude někdo číst a už vůbec, že bych měl v tom psaní pokračovat.
Opak je ale pravdou a já tedy zase přidám pár řádek a budu doufat, že nebudou nudné.
Byli jsme už jen pár desítek kilometrů od Jitčina domova a mi se v hlavě honila myšlenka, že takový nebo podobný víkend se už nikdy nemusí opakovat.
Zalil mě pocit smutku a kdybych v tu chvíli mohl, zastavil bych čas.
Jenže to nedokáže nikdo.
Dá se jen na chvíli oddálit ten okamžik, kdy je třeba se rozloučit a to se mi v tu chvíli mihlo hlavou.
Jako by to osud sám chtěl, blížili jsme se k malému motorestu.
Nezaváhal jsem ani na okamžik.
Instinktivně jsem zapnul směrovku a odbočil na parkoviště.
Zaznamenal jsem souhlasný pohled Jitčiných očí.
Jako bychom v tu chvíli mysleli oba na tu samou věc.
Zastavil jsem, vypnul motor a zůstal tiše sedět v autě.
Soustřeďoval jsem svoje myšlenky a hledal slova, která bych měl v tu chvíli říct.
Otočil jsem se k Jitce a než jsem stačil něco říct, pohladila mě po tváři a to už jsem nevydržel.
Naklonil jsem se k ní a přisál se na její rty. Následoval dlouhý, vášnivý polibek. Přál jsem si, aby nikdy neskončil.
Nic ale není na věky.
Vystoupili jsme z auta, chytili se za ruce a vyrazili směrem k motorestu. Sedli jsme si ke stolu pro dva, objednali si pití a mlčky seděli proti sobě.
Nikomu nebylo do řeči. Koukal jsem se do jejich krásných očí a štípal se do ruky, abych se ujistil, že se mi to všechno jen nezdá.
Nezdálo. Když nám číšník donesl pití, odhodlal jsem se konečně něco říct.
Rovnou jsem Jitce řekl, že bych byl moc rád, kdybychom si mohli podobný výlet zase někdy zopakovat, pokud by měla ještě někdy chuť.
Třepal se mi hlas, když jsem o tom mluvil. Neumíte si ani představit, jak skvěle mi bylo, když Jitka bez zaváhání řekla, že si nepřeje nic jiného.
V tu chvíli jako by padla hradba a zase bylo mezi námi veseleji.
Zase jsme se smáli, povídali si o všem možném a blížící se loučení jako by se odsunulo do daleké budoucnosti.
Drželi jsme se za ruku a koukali se jeden na druhého, jako bychom si chtěli jeden druhé vrýt do paměti. Ani jsme nesledovali čas a překvapilo nás, že je za okny tma.
Cestou k autu jsme se zastavili uprostřed parkoviště, objali se, dlouho koukali jeden druhému do očí a pak se k sobě začaly blížit naše rty.
Bylo nám v tu chvíli úplně jedno, co se děje kolem. Líbali jsme se jako dva mladí milenci, kteří prožívají první lásku.
Nakonec jsme přece jen nasedli do auta a pokračovali k Jitčinu domovu.
Zastavil jsem na parkovišti a čekal, co bude. Jitka se ke mně naklonila, políbila mě a já v jejich očích viděl kapičky smutku.
Ani já se jim nemohl ubránit. Jako by pochopila, co se ve mě děje a začala mě uklidňovat a mi došlo, že se tenhle náš příběh bude mít opravdu pokračování a nebudu čekat dlouho.
Doprovodil jsem Jitku ke dveřím, u nich jsme se znovu objali, políbili a mlčky se rozloučili.
Pomalu jsem došel k autu, sednul za volant a vyrazil domů.
Celou cestu jsem nemyslel na nic jiného než na Jitku.
Jako by snad měla radar. Sotva jsem dorazil domů, zazvonil mobil a určitě uhodnete, kdo mi volal.
Je hodně hodin a tak Vás zase trošku budu napínat.
Ano, pro dnešek končím.
Pokračování bude následovat v příštích dnech.. Žádný příběh plný zvratů jsem nikdy nesliboval.
2024 ©