Ani se mi nechce věřit, že je to už desáté pokračování.
Takže malé jubileum?
Spali jsme dlouho a nikdo se nemohl divit.
Dva dny našeho výletu byly dost náročné po všech směrech. Ani jeden z nás asi netušil, co všechno se stane už v prvních dvou dnech. Mě samotného to téměř šokovalo. A jak je uvedeno v názvu, nepoznával jsem sám sebe.
Bylo kolem poledne, když jsem se probudil a zjistil, že jsem v posteli sám.
Trošku jsem se až lekl, měl jsem strach, že to byl snad všechno jen sen nebo, že Jitka odešla. Vyskočil jsem z postele, vyběhnul z ložnice a v ten moment mi spadl kámen ze srdce.
Na gauči seděla Jitka a na stole čekala snídaně. Došlo mi, že snídani v penzionu už nestihneme a chudák Jitka se nám o ní postarala.
Sednul jsem si k ní, políbil jí na rtíky a přitulil jí k sobě. Byl to takový okamžik štěstí pro oba. Pustili jsme se do jídla a popíjeli kávu z plechovky.
Tuhle idylku narušil zvonící mobil.
Pavel.
Asi vstával o hodně dřív než my, protože nás pozval k sobě na oběd a podle jeho slov jsme si měli pohnout, aby to bylo teplé a nemusel to přihřívat. Koukali jsme na sebe a nevěděli, co si myslet.
Cestu nám teda Pavel popsal dokonale, nezabloudili jsme a zaparkovali na parkovišti na sídlišti přesně před domem, kde měl Pavel svojí malinkou garsonku.
Už na nás čekal a na sporáku ta nejlepší svíčková, jakou jsem kdy ochutnal.
U jídla bylo veselo a není divu, že se ten společný oběd pěkně protáhnul. Jenže únava z předešlých dnů se nedala zahnat.
Teď asi mnohé překvapím, ale my si na návštěvě dovolili přijmout hostitelům návrh a po vydatném obědě nepohrdli jeho pohostinností a spokojeně si zdřímli.
Byla to slabá hodinka, ale vlila nám do žil sílu a my byli připraveni pokračovat v našem plánu.
Ten byl jasný, prohlídnout si trošku to krásné městečko a sami dva si užít večerní život.
Dlouhé hodiny jsme se zavěšeni do sebe procházeli a vnímali jen sami sebe. Měl jsem oči jen pro Jitku. Jako zamilovaný puberťák jsem asi musel připadat každému kdo mě pozoroval. Nemohl jsem si odpustit, abych si občas nepřivoněl k jejím nádherným vlasům, nepolíbil její rty a nepohladil její tvářičky.
Večer nám krásně ubíhal, a aniž jsme chtěli, naše kroky nás nasměřovaly k penzionu, kde nás čekalo pohodlí gauče, koupelna a pohodlná postýlka.
Po žádném povyražení jsme netoužili. Proč naše štěstí ukazovat veřejně, když jsme si chtěli hlavně užít jeden druhého. Co kdyby se podobné příležitost už nikdy nenaskytla.
Dorazili jsme do penzionu, zalezli do přechodného bytečku a pomalu si připravili všechno potřebné, pro pohodlné lenošení.
Na stole se objevily brambůrky, oříšky a lahvička červeného vína. V televizi jsme si naladili hudební kanál a zaujali pohodlnou polohu na gauči.
Povídali jsme si o všem možném a vyměňovali si navzájem něžnosti. Stav zamilovanosti aspoň z mé strany hodně postoupilo. Čas nám krásně plynul, láhev vína se vypařila a my byli zralí zalehnout do postele. Ani jsem si při uklízení ze stolu nevšimnul, že Jitka na gauči usnula.
Neměl jsem to srdce jí budit. Vypadala nádherně. Sklonil jsem se k ní, vzal jí do náručí a odnesl do postele. Ani neotevřela oči, když jsem jí ukládal na polštář a políbil na líčko.
Bylo toho asi na ní za ty dva dny moc.
Zavrtal jsem se pod peřinu, objal Jitku kolem pasu a během pár minut jsem usnul.
Byl před námi další den, kdy jsme měli cestovat k dalšímu cíli našeho výletu, a bylo potřeba si odpočinout.
Pokračování výletu si přečtete příště. Kdy? Těžko říct. Těšte se.
2024 ©