Když jsem ráno otevřel oči, Jitka měla ještě půlnoc.
Spinkala schoulená jako miminko. Pomalu jsem se vysoukal z postele a téměř po špičkách se vytratil z ložnice.
Dal jsem si ranní sprchu, natáhnul na sebe tričko a kraťasy a začal s balením svých věcí. Znáte to, když se do balení pustí ženská, je lepší se jí nemotat pod nohy.
Už jsem měl hotovo a v ložnici byl stále klid. Hodiny ale zastavit nejde, a protože jsme měli před sebou náročný den, šel jsem Jitušku vzbudit.
Chtěl jsem jí probudit polibkem a tak jsem co nejopatrněji otevíral dveře do ložnice, abych se v tichosti dostal až Jitce. Překvapen jsem byl nakonec ale já.
Jitka se najednou objevila ve dveřích, objala mě a polibek jsem dostal já. Neumím si představit příjemnější začátek dne. Jenže já taky nezaváhal, přitáhnul jsem si Jitku k sobě a polibek nám trval několik dlouhých chvil. Najednou se mi moje zlato protáhlo mezi dveřmi a zamířila rovnou do koupelny.
Zůstal jsem stát sám ve dveřích do ložnice. Pustil jsem se do úklidu aby to nemusela dělat Jitka. Kupodivu se v té koupelně nezdržela dlouho, ale mi spadla brada, když se z ní vyřítila úplně nahá. Pravda už jsem jí takhle několikrát viděl, ale i tak mě překvapila a nebylo to poslední překvapení, které mi na tento den připravila.
Než jsem stihnul ustlat, Jitka se nastrojila a lehce nalíčila. Ona to s tím líčením vlastně nikdy moc nepřeháněla. To se mi na ní líbilo. Vyzařovala z ní přirozená krása a to se dneska už tak často nevidí. Jen to balení jí trošku trvalo, ale pro to mám pochopení.
Byli jsme připraveni se rozloučit s dočasným azylem a vydat se za dalším dobrodružstvím. Pohledem jsme zkontrolovali, jestli někde něco nezůstalo a vykročili směrem k recepci.
Odevzdali jsme klíče, odnesli tašky do auta a vrátili se na snídani, která byla pro nás připravena u stolu pro dva. Moc jsme toho nenamluvili, vychutnávali jsme si teplý čaj, čerstvé pečivo a další přílohy, které pro nás nachystali. Po jídle jsme ještě chviličku poseděli a vychutnali si ranní klid.
Byl čas ale vyrazit dál, čekalo nás pár desítek kilometrů až do jižní části naší republiky.
Tam jsme se chtěli sejít s pár fajn lidičkama, které jsme oba znali jen z písmenek na monitorech. Čas sice byl, ale krásné počasí nás přesvědčilo, že nám rozhodně nic neuteče, když si před odjezdem uděláme malou procházku.
Chytil jsem Jitku kolem pasu a vykročili jsme směrem k centru města. Pomalým krokem jsme korzovali uličkami a povídali si.
Probírali jsme všechno možné a taky i co vlastně to mezi námi vzniklo. Vždycky jsem si myslel, že nedokážu svoje city přímo vyjádřit, ale Jitčina přítomnost a její přímost udělaly zázrak. Musel jsem a taky i chtěl přiznat, že jsem se zamiloval po uši.
Nakonec jsme si dali na náměstí malé občerstvení a pomalým krokem se vraceli k autu. Bylo to příjemné zakončení pobytu v tomto malém městečku.
Dorazili jsme k autu, nasedli a vyrazili k dalšímu cíli naší romantické cesty. Majíc na paměti Jitčiny prosby, jel jsem opatrně a neriskoval v provozu na našich šílených cestách. Z rádia hrála muzika a v autě vládla pohodička, vlastně ona nás neopustila od chvíle, když jsme na tento výlet vyrazili.
Cíl se nezadržitelně blížil a my se těšili, co nás asi čeká. Jak asi bude vypadat naše další hnízdečko a jaký program nás vlastně čeká. Moc jsme se na to oba těšili.
Co se dělo po příjezdu a následně večer si zatím nechám pro sebe. Další díl bude o to zajímavější.
Tak zatím ahoj a příště se budu těšit.
Nazdárek a hned na závěr se omlouvám, že se tohle povídání mění v malou telenovelu i když jsem to rozhodně neměl v úmyslu. Snad se ne proto na mě nebudete zlobit, ale už teď nehodlám nic měnit a budu pokračovat v takovém rozvrhu psaní, jaké jsem si stanovil.
2024 ©