Štěstí v neštěstí

Bum! ................

A je konec, tři roky jsem chodil se slečnou, která mi byla blízká jako zatím žádná jiná a dneska to všechno skončilo. Přišla řeč na to co kdo dělá špatně, co kdo nedělá, co by měl dělat, o čem spolu nemluvíme a že spolu nekomunikujeme. A hlavní kámen úrazu bylo, že mám spoustu kamarádů a kamarádek, který jsme dřív neměl.

Že s nimi trávím moc času a chodím s nimi ven víc než s ní, že ona se pak nudí a neví co má doma sama dělat nebo podniknout. Prostě to ztroskotalo na nedůvěře, jak už to dopadá ve většině vztahů. Jenže jak to chcete napravit? Bohužel nijak, protože nedostanete šanci.

Sbalil jsme si tedy svoje věci, které jsem u ní měl, nacpal je do batohu a se smutkem v hlavě, brekem v očích a napnutými nervy jsme za sebou práskl dveřmi a utekl pryč. Přeběhl jsem bezmyšlenkovitě snad půl města něž jsme se celý zpocený zastavil a rozhlédl.

Zjistil jsem, že stojím na zastávce autobusu pod jejím domem odkud jsme vyběhl, prostě mě tam pořád něco táhlo a bylo to špatně. Přesunul jsme se tedy k zastavujícímu autobusu, posadil se dozadu a koukal bezmyšlenkovitě z okna. Venku už se pomalu stmívalo a v oknech se rozsvěceli světla, začal jsem přemýšlet nad světem, nad tím jaký smysl má vlastně jeden lidský život v dění na celé Zemi, jak já vlastně zasáhnu do toho co se tu odehraje.

A hned potom se mi do mysli začala krást slova nové básničky, rád je totiž píši už dva roky a vždycky když na mě přijde nápad tak vytáhnu notes a dám se do tvorby.

Když jsem byl asi uprostřed básničky a říkal si, jak to ještě navážu, posadila se vedle mě černovlasá drobná slečna, položila si na klín objemnou kabelku a chvilku koukala do stropu.

Pak jsem koutkem oka zahlédl, že pootočila hlavu a čte si mou básničku. Psal jsem v klidu dál a nevšímal si toho, aspoň se jí pak zeptám na kritiku. Jenže..

„Hezká básnička.“, ozvala se a usmála se směrem ke mně.

„Myslíš? Zrovna jsem v depresi, tak asi moc vesele nepíšu.“, odvětil jsem jí na to a psal dál.

„Mě to přijde opravdu hezký a zaujalo mě to, píšeš často?“, zeptala se a tentokrát se naklonila.

„Když na mě přijde myšlenka, nápad nebo mě osvítí Bůh tak něco napíšu, ale poslední dobou bylo pořád všechno špatně a nálada mi nedovolila psát.“, odvětil jsem a dopisoval poslední verš. „Hotovo, můžu ji přidat do svojí sbírky.“, prohlásil jsem, zaklapl notes a chtěl ho schovat.

„Můžu se podívat?“, zeptala se a natáhla se po mým notesu. Chvíli jsem se nad tím zamyslel a pak si řekl proč ne a podal jí ho, chvilku jím listovala, sem a tam něco přečetla a za chvíli ho celý měla projetý. Pak mi ho s úsměvem podala a poděkovala mi.

Jeli jsme dál a mlčky vedle sebe seděli, tu a tam na sebe koukli a pousmáli se, konečně mi někdo po delší době zase zvedl náladu nad bod mrazu a potěšil mě. V tu chvíli ohlásil chlapík z reproduktoru, že jsme dorazili na moji zastávku a ze mě nekontrolovatelně vypadlo pozvání na procházku, kafe, večeři na co má chuť.

„Ráda si zpříjemním večer s takovým talentovaným básníkem.“, odpověděla mi s šibalským úsměvem a v očích jí zajiskřilo.

Teprve když jsme vystupovali tak jsem vůbec zaregistroval co má ta slečna na sobě a jak vlastně vypadá. Vzhledem k mým 184 cm byla skoro o hlavu menší, ale žádná katastrofa, na sobě měla černé silonky, černou sukni ke kolenům, k tomu koženou bundu a krásné havraní vlasy upravené do culíku.

Šli jsme spolu tmou mého zchátralého sídliště a povídali si o zkažených životech, o láskách, o zklamáních, o úspěších a taky o studiu. Když jsme dorazili ke vchodu do mého paneláku, spatřili jsme na obloze měsíc v úplňku a pár zářících hvězd.

„To je nádhera.“, opáčil jsem a koukal jako přimražený.

„Nádhera to sice je, ale mě je strašná zima.“, vytrhla mě z toho ona.

„Tak hurá dovnitř do tepla, doma si dáme něco na zahřátí. Když nad tím ale tak přemýšlím tak ani nevím jak se jmenuješ. Já jsem Lukáš.“, otočil jsme se k ní když jsme prošli dveřmi.

„Promiň, já jsem Martina.“, kouzelně se usmála a podala mi ručku.

„Vždyť jsi úplně ledová!“, zděsil jsem se a táhl ji do patra do bytu.

Sotva jsem za námi zavřel a zamknul, tak jsem jí odebral kabát, uklidil boty do botníku a hnal ji do obýváku na svůj rozkládací gauč. Posadil jsem ji do rohu a hodil přes ni peřinu. Pak postavil do konvice na čaj a z ledničky vytáhl červené víno.

„Dáš si se mnou sklenku na zahřátí?“, zeptal jsem se a mrkl na ni jak se tam hřeje na gauči.

„Rozhodně, čaj si dám až potom, víno hřeje líp.“, odpověděl s úsměvem.

Nalil jsme nám do skleniček, odnesl je i s lahví na stůl ke gauči a zapnul televizi, zrovna tam běželi zprávy. Chvíli jsme koukali, popíjeli a povídali si, pak na ni ale koukám, že je jí pořád zima.

„Ty tady mrzneš a nic neřekneš, ty mrško jedna.“, povídám jí, sundám si pantofle a mikinu a vlezu si za ní pod peřinu. Přitáhnu si jí k sobě a zahřívám, jenže ta mrška už vůbec není studená, vůbec jí není zima, jenom to na mně hrála aby dosáhla svýho.

Okamžitě se ke mně otáčí a líbá mě, vrhá se na mě jako šelma a šeptá mi do ucha „Chci to, chci tě vevnitř.“ Kleká si na mně a sundává si svetřík i červený top co měla pod ním.

Jenže mě tak rozparádila, že už mám chuť i já. Povalím si ji do postele, vysvleču se celý do naha, pak stahuji všechno zbylé oblečení i z Martiny a vrhám se jazykem na její vyholenou dírku. Lížu jako šílený, dovnitř jí vrážím dva prsty a ona sténá blahem a kroutí se mi pod rukama.

Za chvíli se vypne do mostu a má to poprvé za sebou. „Och, tak mi to ještě nikdo neudělal.“ Říká mi mezi vzdechy, chvilku ji nechám odpočnout a pak ji zase začínám jak jazykem tak prsty až je zase celá mokrá. Popadnu ji do náruče, zvedám se a posadím si ji na linku, pak si roztáhne nohy a já jí ho tam vrážím až po kořen.

Šukáme jako šílení, až se všechny hrnky v poličkách třesou, pak si ji stavím ke zdi a beru zezadu, jeden mokrý prst jí zasouvám do análu a roztahuji tam dírku pro svýho obra, když je na pokraji, tak jí ho vytáhnu a vrážím do zadečku. Mrdám ji hluboko a silně a do dírky jí vrážím prsty.

Za chvíli se oba třeseme ve společné extázi. „To bylo nádherný.“ Povídá mi a míří směrem ke koupelně. „Ale ještě není konec.“ Říkám já a vlezeme si do sprchy, chvíli na sebe necháváme téct teplou vodu a pak se mi znovu staví do pozoru.

Tentokrát si ji beru do náruče, opírám o zeď a šiju to do ní plnou rychlostí a silou, pak si lehám na podlahu sprchy a ona si na mně nasedá na koníčka. Nakonec si ho zase vrazí do zadečku a přicházíme k obrovskému závěru. Oba strhaní a unavení si dáváme horkou sprchu, rozkládáme gauč a nazí usínáme v objetí. Zůstala do rána…a hádejte co bylo ráno.