Lucka už začínala být nervózní. Dát si s neznámým z blogu schůzku v centru Ostravy na Masarykově náměstí před muzeem, jí napřed připadalo ideální. Ovšem doma u počítače jí nenapadlo, jak je Masarykáč v neděli večer vylidněný a v osm večer jak zněla dohoda už i celkem tmavý.
Začínalo se rychle stmívat a Lucca kromě nepříjemného pocitu, který v ní vyvolávalo setmělé a prázdné město začínala být i pěkně naštvaná…
„On snad nepřijde?!“ zasyčela vztekle. Osmá hodina byla pryč a pořád byla sama. „Dám mu ještě pár minut, když už jsem se sem tahala, pak to zabalím. Ale to co pak napíšu, si za rámeček nedá…“Je už pěkně chladno, Lucka je nadržená a ještě k tomu, se jí začíná chtít čůrat, to všechno má na její náladu a trpělivost drtivý dopad. „Zmetek jeden a to jsem si myslela, jak si krásně a tvrdě zašukám dneska… no jo no, chlapům se nedá věřit.“
Rozhlídla se, jestli pořád nikdo nejde a pak si zajela rukou pod krátkou sukýnku. Krátce stiskla v dlani venušin pahorek, střed dlaně zatlačil na poštěváček a dva prsty zaťukaly na branku… Jemné kalhotky okamžitě zvlhly… „A ty nečum, šmíráku… kdybys byl níž, sedla bych ti na obličej a udělala se o ten tvůj frňák.“ řekla na adresu bronzové bysty T. G. Masaryka, která jí s lehce výsměšným úsměvem pozorovala… Vytáhla ruku spod sukně a labužnicky k ní přivoněla. Slaďoučká, ale to ten vůl nikdy nezjistí, protože jí tady nechal tvrdnout a ona toho má právě tak akorát.
Jde domů, tam si pořadně vyhoní kundičku v teplé vaně a pak se přes písmenka nějakým pořádně sarkastickým článkem pomstí… V tu chvíli se směrem od Sýkorova mostu na náměstí přihrnula tlupa přiožralých méně přizpůsobivých spoluobčanů. Lucka se bleskem stáhla do podloubí muzea.Kdyby jim padla do oka, taková opuštěná kočka, jistě by to vedlo minimálně k slovním provokacím a možné nejen slovním.
„Ještě tihle mi tady chyběli. Sice bych píchala, až mě svědí pička, ale takovéhle multikulturní obohacení si mileráda odpustím.“ řekla si a když se hlučně odpotáceli směrem k Elektře, zamířila raději k Výstavišti.Sice jí blesklo hlavou, že v parčíku před Imperialem jsou snad ještě i dnes veřejné toalety, kde by mohla ulevit močovému měchýři, ale při představě jak asi vypadají uvnitř se jen otřásla.To si raději dřepne někde u keříku, nebo ještě lépe vydrží domů.
Ušla sotva pár metrů po chodníku lemovaném z jedné strany vysokým živým plotem a z druhé GE Money bank, když jí přeběhl po zádech mráz a měla najednou neskutečně reálný pocit, že za ní někdo jde…
„Hloupost, nikde nebyla ani noha, máš halucinace…“ přesto se neodváží se otočit a raději přidá na rychlosti chůze, rychlé staccato podpatků se odráží od tichých zdí kolem.Je už úplná tma, ale pouliční lampy ještě nesvítí… pravděpodobně dozvuk nedávného přechodu na letní čas.Ty cizí kroky už za sebou slyší, nebo si to s ní jen hraje zjitřelá představivost?
Chvíli dokonce přemýšlí, že se rozběhne, když jí najednou cizí ruka chytne za vlasy a druhá kolem pasu! V tu chvíli jí kalhotky zvlhly znovu, ovšem tentokrát ne vzrušením, ale leknutím.
„Kam tak spěcháš holčičko?“ zachrčí jí do ucha hluboký, chtíčem zastřený hlas. „Co kdybysme si spolu napřed trošku pohráli? Trochu se pobavili, co ty na to?“ Za vlasy jí drží tak pevně, že hlavou nemůže vůbec hnout. V mysli jí letí nečekaně klidné a realistické zhodnocení situace. Podle toho odkud se ozývá jeho hlas je vysoký, nejméně o dvacet, pětadvacet centimetrů vyšší než ona, mnohem silnější, nemá cenu se prát. Příjemně voní santalovým dřevem, není to žádný ožralý bezdomovec... aspoň něco.
„Pojď, kousek se spolu projdeme.“ Povoluje jí ruku kolem pasu, ale stále pevně drží vlasy a neomylně řídí její kroky směrem, kterým šla původně. Jde o půlkrok za ní, nevidí na něj. „Neříkej, že to nechceš!“ vrčí, „Podívej se jak vypadáš, oblečená jako coura! Řekla sis o to! Všechny si o to pořád říkáte!“. Aha, takže je to tenhle klasický psychopat, takových viděla ve filmu spoustu. Rychle přemítá co dělat. Když bude poslouchat, určitě ji znásilní, možná zabije, když začne dělat problémy, zabije ji určitě.
Pár metrů před nimi, už je krátká pasáž, temný tunel… Je v ní malá dušička, ale rozhodne se, tam ho zkusí podpatkem kopnout do rozkroku a utéct… jediná šance… On je však rychlejší, sotva vstoupí do tmy znovu je u ní, druhá ruka opět pevně kolem pasu a celým tělem se k ní přitiskne, natlačí jí ke zdi, o kterou se ona musí rukama opřít, aby udržela jeho tlak, drží jí pevně, ale ne hrubě… teď nemůže dělat nic.
DALŠÍ ČÁST : http://lucie.quicksnake.cz/Muzi-v-akci/Zavri-oci-odchazim-II
2024 ©